Skautské já

Vůdcovský kurz

30. srpna 2016 v 13:01 | Kiara
Ahoj!
Tak mám konečně za sebou poslední skautskou akci o prázdninách a jsem neuvěřitelně ráda. Vůbec nejsem zvyklá na to, že bych měla prázdniny takto zapráskané různými skautskými akcemi. A věřte mi, ani jedna z nich nebyla odpočinková. No, možná ta čtyřdenní návštěva tábora starších by se dala brát jako odpočinek. Ale to je teď jedno.

18. srpna jsem odjížděla s ohromně těžkou a pomalu se rozpadající krosnou na vůdcovský kurz. Kdo neví, o co se jedná, je to vlastně takový tábor, kde vás pomocí různých aktivit a hlavně přednášek učí o všem, co jako vůdce oddílu potřebujete znát. Takže nějaká ta psychologie, hodnoty, právo, hospodaření, Junák, metodika, komunikace a mnoho dalšího. Na podzim mě čekají zkoušky a slib, no prostě to není taková sranda.

Už nikdy nechci vést příměstský tábor

14. srpna 2016 v 21:26 | Kiara
Ahoj!
Jak jsem psala, na blog moc nemám čas ani chuť. Vlastně nemám na blog chuť, protože nemám čas. Ono to spolu tak nějak jde ruku v ruce. Za pár dní jedu na vůdcovský kurz, takže se do září asi neozvu. Je toho teď trošku moc, snad mě chápete. Hlavu mám plnou různých myšlenek a nedaří se mi je urovnat.

Ale k dnešnímu článku. Možná to víte, možná ne, ale letos jsem byla tak nějak ukecána k tomu, abych vedla pětidenní příměstský tábor. Jedná se o to, že od sedmi od rána do asi půl šesté do večera se spolu s dalšími pár vedoucími starám o bezmála 30 dětí ve věku od šesti do jedenácti let. A vůbec to není taková brnkačka, jak by se mohlo zdát. Mně to tak tedy rozhodně nepřišlo.

Pro a proti být skautským vedoucím

2. srpna 2016 v 12:02 | Kiara
Ahoj!
Neberte tento článek jako nějaký můj návrat nebo něco, přece jen příští týden mi začíná příměšťák a pět dní po tom jedu na vůdcovský kurz, takže se tu budete muset obejít i nadále beze mne. Každopádně mám chuť se trochu svěřit se svými pocity ohledně skautu.

Rozsáhlé zážitky z tábora

18. července 2016 v 15:53 | Kiara
Ahoj!
Tak jsem zpátky, konečně čistá, voňavá a vyspinkaná, takže připravená sdělit vám, jak jsem tábor přežila, co se dělo a moje pocity z letoška.

Jak jistě víte, na tábor jsem se letos moc netěšila. Neměla jsem z něj dobrý pocit a prostě jsem se bála. První den to vypadalo, že se moje předtucha vyplní, protože jsem si neměla s vedoucími co říct, děti byly dost otravné a měla jsem už první den více zodpovědnosti, než jsem chtěla.

Výprava se staršími skauty

20. března 2016 v 22:43 | Kiara
Ahoj.
Dneska jsem se vátila z víkendové výpravy a zrovna před dvaceti minutama jsem se vzbudila. Jsem tak šíleně unavená, že se můj mozek nezvládne naučit nic, ani kdybych to zkusila... Aspoň se mi už nemotá hlava.

Každopádně bych vám chtěla nějak stručně popsat, co se dělo a jak mě výprava bavila. Jelikož u nás nefunguje roverský kmen (oddíl skautů a skautek starších patnácti let), tato výprava "pro starší" byla asi první svého druhu, rozhodně první, co jsem zažila.

Asi jste s mých článků poznali, že jsem spíš samotářská, lidi nemám úplně v lásce a moje chování se liší podle toho, s jakými lidmi zrovna jsem.

Závěrečná schůzka

20. června 2015 v 10:50 | Kiara
Ahoj!
Známky jsou konečně uzavřeny a já jsem naprosto vyčerpaná. Ale naprosto. Nevím, jestli za to nemůže i schůzka, z které jsem se právě vrátila a o níž vám hned napíšu.

Nedělo se nic moc zásadního, jednoduše jsme s dětmi vylezli na kopec, kde jsme si zapálili oheň a ve žhavých uhlících jsme dělali balíčky masa, brambor a zeleniny. Bylo to nic moc vám řeknu. Každopádně mezitím jsme se s jednou vedoucí vypařily a ozdobily jsme jeden strom lízátky. Kéž by tak takové stromy doopravdy rostly!

Zpět z tábora

2. srpna 2014 v 19:30 | Kiara
Ahoj!
Tak jsem se včera odpoledne vrátila ze skautského tábora, který jsem si vážně užila. Uběhl jak voda a mně se domů popravdě ani moc nechtělo, vzhledem k naší momentální situaci... Ale těšila jsem se na sprchu, čisté oblečení a postel.
A co se tak zhruba na onom táboře dělo? Bylo toho tolik, že mi všechno splívá do sebe, takže zdaleka nenapíšu o všem, co se dobrého či špatného událo, ale pokusím se.
Asi začnu tím, že nám téměř každý den pršelo. No nejenom pršelo, ony lítaly hromy a blesky! Poprvé se to stalo, když jsme se šli s dětmi koupat a strhl se takový slejvák, který trval dva dny.
Hned asi druhý večer na táboře jsme zjistili, že někde daleko v lese na kopci svítí jakési světlo, které se nehýbe a nezhasíná. Proto jsme tam asi půl hodiny stáli jak blbci, přičemž k nám přibývali postupně další vedoucí, kteří chtěli jít spát, a vymýšleli různé teorie, co by to mohlo být. Mimozemšťani, měsíc, vrah či hlava s čelovkou houpající se na stromě? Všechno tohle padlo a nejmladší člen našeho unaveného hloučku vedoucích byl vyděšen k smrti. Já osobně jsem se nemohla přestat smát, takže jsem svůj hlasitý smích musela usilovně zadržovat, abych nevzbudila děti.

Závody vlčat a světlušek

18. května 2014 v 14:25 | Kiara
Ahoj!
Včera jsem byla se svým oddílem na okresním kole závodů vlčat a světlušek. Skončili jsme desátí ze čtrnácti, ale musím říct, že děti byly moc šikovné a celkově se nám výsledky moc nezdály. Ale co naděláme, určitě jim koupímě nějaké odměny... Kdyby vás něco napadlo, nebojte se podělit v komentářích.
Musela jsem vstávat v šest ráno. Někteří tak možná vstávají normálně, ale pro mě to bylo opravdové peklo. Venku byla zima a obloha vypadala, jako by každou chvíli mělo začít pršet. Ostatně i předpověď upozorňovala na deště. Nějakým zázrakem však začalo pršet, až když jsme jeli vlakem zpátky. A jak probíhaly závody?
Celkově bylo asi 35 hlídek, které byly rozděleny na holčičí a klučičí. My jsme vyrazili už jako druzí, takže jsme museli asi tři hodiny čekat na vyhlášení výsledků. Organizátoři závodů neměli pro čekající hlídky žádný program, proto jsme děti museli zabavit sami. U nás ve středisku z nějakého důvodu vedoucí milují hraní vybíjené. I když jsem holka, tak ji taky miluji, zřejmě jako jediný vedoucí něžného pohlaví. Požádali jsme tedy jednoho cizího vedoucího s míčem, jestli by si nechtěl zahrát.
Prvotně to byl "boj" pouze mezi vedoucími, takže míč létal neuvěřitelnou rychlostí a pro dítě by bylo moc nebezpečné hrát. Jenže malá vlčata a světlušky se samozřejmě nudily, takže se k nám přidaly. Nemohli jsme dětal nic, než zmírnit rány a hrát s nimi.
Musím říct, že se mi velice dařilo, až jsem nechápala jak. To mi ale nijak nepomohlo, protože jednak jsem se cítila provinile, když se nikdo mnou vybitý dlouho nemohl vrátit do hry, jednak jsem se poté stala hlavním cílem všech vedoucích. Naštěstí si mě děti jaksi oblíbily, možná proto, že jsem byla jediná holka vedoucí, která hrála, a míč mi přihrávaly. Hodně mě to rozesmívalo, protože mi přihrávaly i ty, které byly v oddíle s vedoucími, kteří hráli taky. No, pak se přidali i ti, kteřé jsem znala z čekatelek, samozřejmě taky kluci... Prostě proti mě stála nehorázná přesila.
Přišla za mnou holčička, které mohlo být tak sedm, jestli by si nemohla zahrát taky. Podívala jsem se na improvizované hřiště a nevěděla jsem, co dělat. Míče létaly až moc rychle na to, aby s námi hrála dívenka, která mi sahala sotva po pas, ale zase jsem neměla to srdce jí říct ne. Proto jsem jí odpověděla naprosto geniálně, ať se jde zeptat svého vedoucího, jestli si s námi může zahrát. Ať potom zranění nejsou na mém triku.
Samozřejmě se vedoucí nedokázali krotit a hodněkrát trefili nějaké to dítě do hlavy. Pár jich brečelo, ale naštěstí nikdo nepřišel k žádnému vážnému úrazu. I já jsem jednou schytala kopačákem (ano, hráli jsme vybíjenou s kopačákem) do obličeje. Mám jen malý šrám na rtu a okolí trochu napuchlé, ale nic vážného. Víckrát jsem to schytala do hrudi, když jsem míč chytala, a jak jste si jistě vydedukovali, holky to do prsou bolí poměrně víc...
Každopádně jsem po dlouhé hře byla úplně mrtvá, taky jsem potom spala asi 13 hodin a dnes mě bolí celý člověk. Ale stálo to za to, dlouho jsem se tak nebavila.
Bylo fajn se znovu setkat s kamarády z čekatelek, už se těším na další podobnou akci.


Mějte se pěkně a nehrajte vybíjenou s kopačákem! ^^

Víkend v duchu skautingu

24. listopadu 2013 v 21:39 | Kiara
Zdravím!
Celý, ale celičký víkend nepřibyl ani jeden článek. Ne, že by to byla nějaká větší změna, jenže jsem konečně měla důvod! Byla jsem totiž na čekatelském kurzu. Ano, má to něco společného se skautem. Po složení zkoušek dostanu dekret a prostě to bude úplně super. Jistě chápete. No, a mé zážitky?


No, stále si stojím za svým a říkám, že jsem spíš introvert a tak trochu asociální člověk. Neměla jsem potřebu se s ostatními seznamovat, taky že si jejich jména stále nepamatuji. Upřímně, moc mi ti lidé nevyhovují. Instruktoři jsou fajn, většinu z nich znám ze střediska.
I když byla zima, bývali jsme venku poměrně často. Když jsme se hýbali při nějakých hrách, nevadilo mi to. Lepší, než trčet v malé místnosti při nějaké přednášce. Ale ty tři dny mi daly dost. Například jsem si mohla vyzkoušet masáž srdce na figuríně. Řeknu vám, šlo to celkem těžko a trochu mě i bolely ruce, takže doufám, že nikdy nebudu muset resuscitovat. Je to namáhavější, než můžete vidět třeba ve filmech, kde to mimochodem většinou dělají špatně.
Je všeobecně známo, že má paměť na jména je... no, není. Jednoduše v tom mám nehorázný guláš a když si mě někdo chce přidat na facebooku (právě se to stalo), musím se podívat na fotku, abych poznala, o koho jde.
A co je nejhorší... Nebyli tam žádní pěkní kluci! No chápete to? Jeden jediný měl aspoň jakž takž pěkné tělo, ale těn obličej... ne. Jo, já vím, s tím už se nedá nic dělat, ale prostě... Chápete, ne? Naštěstí mám ale stále naději, protože pár kluků se nedostavilo a budou až na hlavním běhu, tak snad!
Nuže, to by bylo možná tak vše, protože mě nenapadá, co bych ještě napsala.
Tak se mějte a už se teple oblékejte!

Tři orlí pera

30. září 2013 v 22:34 | Kia-chan

Tři orlí pera

O jakých perech to tu mluvím? Jedná se o skautskou zkoušku dospělosti, kterou mohou plnit skauti a skautky od patnácti do osmnácti let. Už je to sice skoro dva měsíce, co jsem je dělala, ale až teď mi došlo, že vám své zážitky mohu sdělit, protože si myslím, že by mohly být celkem zajímavé. Takže, co to vlastně je? První orlí pero je mlčení, kdy nesmíte 24 hodin promluvit, kýchnout, hlasitě se smát nebo kašlat. Jednoduše nepoužívat hlasivky. Druhým perem je hlad, kdy nesmíte 24 hodin jíst. Můžete pít jen čistou vodu. Třetí úkol se samotka, které se také říká neviditelnost, kdy se máte na 24 hodin zašít do lesa a nikdo vás celý ten čas nesmí spatřit, slyšet, nic. Na každý úkol máte dva pokusy. Když se splníte, čeká vás slavnostní udělení tří orlích per. To znamená dostat přes záda, holky přes lýtka, třikrát nad ohněm očištěným proutkem.

Tábor

20. července 2012 v 13:01 | Kia-chan

Tábor

Tak jsem se vrátila z tábora a snad jediný, na co jsem se těšila, bylo teplo a pořádná koupel, jinak bych tam klidně zůstala.
 
 

Reklama