Nezávislé myšlenkové pochody

Psychickou nemoc řešit hrubou silou?!

2. prosince 2016 v 1:26 | Kiara

Právě jsem si přečetla na seznam.cz fakt zvláštní článek. Odkaz máte TADY, ale pro ty, co by to nechtěli číst, vám to trochu shrnu. Sedmdesátiletý chlap žádá o radu, co má dělat, když jeho dcera trpí obsedantně kompulzivní poruchou (člověk má svoje rituály, je přehnaně čistotný atd.) a on na stará kolena chce mít klid. Dokonce přemýšlí, že by se odstěhoval, takže by na to nechal svoji manželku samotnou!
A nejde ani tak o to, že ten pán přemýšlí, že by utekl. Věřím, že to musí být opravdu strašná situace a prostě už neví, co má dělat. Ale nejhorší na tom je ta rada od pana Hausmanna. O tom chlápkovi sice nic nevím, ale doopravdy si po přečtení jeho "rady" nedokážu představit, jak se takový člověk dostal k psaní rad ostatním lidem, když má tak neobjektivní a bezpáteřní názory.

Jak se vyrovnávám s úzkostí

1. září 2016 v 14:24 | Kiara

V posledních pár měsících hodně přemýšlím nad tím, proč mě stále přepadá ta úzkost, prázdnota, smutek, někdy vztek, zoufalství, jednoduše všechny tyto negativní pocity. Nárazově, bez zjevné příčiny. Není to příjemné, proto se snažím vždy zaměstnat něčím jiným, abych na ně nemyslela. A pokud to máte taky tak, ráda bych se s vámi podělila o pár tipů, které můžete zkusit a tím možná aspoň omezit tyto pocity.

Podotýkám, že nemám žádný patent na pravdu, a co u někoho může fungovat, u jiného nemusí mít žádný efekt. Ale myslím si, že za zkoušku to prostě stojí.

Bývali jsme taky takoví?

31. května 2016 v 21:55 | Kiara

Zrovna před chvílí se mi stala taková věc, která mě nejen přiměla napsat tento článek, ale hlavně mě tak moc naštvala, až se divím, že jsem nezačala nadávat sprostě a nezmlátila dotyčného, kvůli němuž se ona situace udála.
Dobře, jsem zastánkyní toho, že každý na každém konfliktu má svůj podíl. Mojí chybou bylo, že jsem spoléhala na to, že matky dělají aspoň něco a naučí své dítě rozhlížet se, když chce vejít do silnice.

Už nechci být raněná

26. dubna 2016 v 14:27 | Kiara

Lidé ubližují. Někteří víc, jiní méně. Někteří úmyslně, jiní nevědomky. Jedno je ale jisté; ubližují všichni, a to bez výjimky. Takoví lidé jsou. Mohou zničit cokoli, aniž by o tom vůbec věděli.

Rodinná přetahovaná

21. prosince 2015 v 14:53 | Kiara

Měla bych se naučit říkat ne. Jasné a nekompromisní, chladné ne, kterým bych dala najevo svoji nevůli k určitým věcem. Jenže já to neumím. A dělá mi to peklo ze života.

Závidím lidem s milující rodinou

22. listopadu 2015 v 23:57 | Kiara

Jaké to asi je? Mít rodinu jako z amerických filmů či anime. Milující, povzbuzující a otevřenou. Jaké to asi je, když přijedete z tábora, který trval čtvrnáct dní, a doma na vás všichni čekají s otevřenou náručí. Obejmou vás, jsou šťastní, že jste se vrátili, a nadšeně se vás vyptávají, co všechno jste zažili.

Shrnutí poznatků z přednášky o migrantech

16. listopadu 2015 v 17:49 | Kiara

Přestože jsem zprvu nechtěla toto téma opět otevřít, uvědomila jsem si, že by bylo vlastně fajn sdělit těm pár lidem, co sledují můj blog, jak to probíhá s momentální migrací. Ve škole jsme se účastnili přednášky právě na toto téma, takže bych v pár větách chtěla sdělit informace, které jsem si odnesla.

Útok v Paříži (opět)

14. listopadu 2015 v 12:17 | Kiara

Když jsem se dneska ráno probrala snad po jedenácti hodinách spánku, protože jsem byla k smrti unavená, netušila jsem, co za zprávy se dozvím. Chce se mi brečet. Chce se mi řvát. Je mi z toho naprosto, ale naprosto zle. Černý pátek třináctého v Paříži.

Je smyšlený život lepší?

13. listopadu 2015 v 18:14 | Kiara

Už jsem se setkala se spoustou dotazů, co na tom anime vlastně vidím. Vždycky jsem jim odpověděla, že je to můj relax, můj útěk z reality. Jenže nikdy jsem netušila, že uteču natolik, že se nebudu chtít vrátit...
 
 

Reklama