Kouzlo jazzu

14. února 2017 v 12:19 | Kiara

Ahoj.
Tuto povídku jsem psala už dávno a dlouho byla i na blogu, ale pak jsem ji smazala, abych ji mohla zaslat do soutěže (aby si nemysleli, že jsem ji odtud okopírovala a nechtělo se mi psát novou povídku). Doteď jsem byla líná ji dát zpět. Ale tak tady je, protože jsem s ní docela spokojená, i když není ideální.


S nástupem večera se z ulic začali vytrácet náhodní procházející. Pouliční lampy najednou byly jediným zdrojem světla. Většinu noční oblohy zakrývaly vysoké stavby, po zbytku se plavily šedivé mraky. I když se léto právě projevovalo ve své plné síle, osvěžující letní vánek se měnil v husí kůži navozující větřík a proháněl se i těmi nejzapadlejšími, nejšpinavějšími a nejzatuchlejšími uličkami usínajícího velkoměsta.
Pohlédl jsem do kelímku. Při zvednutí v něm zachrastilo pár mincí. Dnešní výdělek, dal-li se výsledek žebrání takto nazvat, mi náladu zrovna nezvedl. Strčil jsem si peníze do kapsy ošoupané bundy a vstal. Mé nohy byly ztuhlé a záda bolavá.
Musel jsem se přesunout na místo, kde by mohlo být více lidí. V této době to znamenalo k nějakému baru či jinému nočnímu podniku. Prošel jsem kolem jednoho a jen pohled vyhazovače mi stačil, abych se nezastavoval a pokračoval dál v cestě. Kdo by taky stál o žebráka před vchodem. Míjel jsem klub za klubem.
Najednou mě zarazila hudba, která vycházela z jazzového baru, kolem nějž jsem zrovna prošel. Ohlédl jsem se na elegantně vyhlížející vchod do zmíněného podniku. Žádná cedule, žádní vyhazovači, jen ticho narušující rytmus saxofonu. Po pár vteřinách naslouchání se dostal k mým uším krásně a melodicky znějící hlas zpěvačky.
Byl jsem naprosto okouzlen. Přiblížil jsem se co nejblíže vchodu, sedl si a zaposlouchal se do blaženého zvuku jazzové hudby. Snad i hodiny jsem té melodii naslouchal.
Ani nevím, kdy jsem usnul. Probudil mě až pocit, že mi někdo šátrá v náprsní kapse bundy. Chvíli mi trvalo, než jsem odlepil víčka od sebe. Zaslechl jsem klapat po chodníku podpatky a ucítil jemnou vůni dámského parfému. Konečně jsem otevřel oči a párkrát zamrkal, když vtom jsem ji uviděl. Půvabná chůze na červených lodičkách, nad nimi se pohupoval spodní lem dlouhých večerních šatů stejné barvy, zbytek schovaný pod lehkým kabátkem. Dokonale učesané vlasy barvy čokolády, jen o pár odstínů tmavší než její kůže. Byla otočena zády, do tváře jsem jí bohužel neviděl.
Jakmile zmizela za rohem, mohl jsem konečně pohlédnout na svou kapsu. S překvapením jsem vytáhl tolik peněz, kolik bych měl po celém měsíci.
Další dny jsem čekal u stejného baru, na témže místě, nejen kvůli muzice. Chtěl jsem aspoň poděkovat za tak štědrý dar a projevit obdiv vůči jejímu talentu. Nikdy víc jsem ji však nespatřil ani neslyšel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 16. března 2017 v 21:44 | Reagovat

Moc krásné :)
Škoda jen že už ji nikdy neviděl :)

2 Stravaganza Stravaganza | Web | 17. března 2017 v 1:19 | Reagovat

Moc pěkné 8-)

3 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 17. března 2017 v 17:56 | Reagovat

to by šlo jistě zlepšit, nechceš to zkusit? :) jistě by to stálo za to :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama