Výprava se staršími skauty

20. března 2016 v 22:43 | Kiara |  Skautské já
Ahoj.
Dneska jsem se vátila z víkendové výpravy a zrovna před dvaceti minutama jsem se vzbudila. Jsem tak šíleně unavená, že se můj mozek nezvládne naučit nic, ani kdybych to zkusila... Aspoň se mi už nemotá hlava.

Každopádně bych vám chtěla nějak stručně popsat, co se dělo a jak mě výprava bavila. Jelikož u nás nefunguje roverský kmen (oddíl skautů a skautek starších patnácti let), tato výprava "pro starší" byla asi první svého druhu, rozhodně první, co jsem zažila.

Asi jste s mých článků poznali, že jsem spíš samotářská, lidi nemám úplně v lásce a moje chování se liší podle toho, s jakými lidmi zrovna jsem.


No, takže v pátek jsme jeli vlakem na místo. Cesta trvala přibližně hodinu, a přestože nás jelo celkem dvanáct, seděla jsem dobrovolně sama na sedačce se sluchátky v uších a četla si. Ve vlaku si ráda čtu, nevadilo mi, že si se mnou nikdo nepovídá.

Sv. Jiří, patron skautů, na zdi v klubovně, kde jsme přespávali.

Jakmile jsme dorazili do města, s kamarádkou jsme šli do Alberta koupit potřebné potraviny. Přihlásily jsme se totiž, že zařídíme jídlo, což byl mimochodem příšerný nápad. Dorazily jsme a začaly vařit těstoviny a sýrovou omáčku.

Po večeři následovalo lámání ledů. Zahráli jsme hru Lidé k lidem, což je hra, kdy se říkají pokyny typu: "Koleno k zádům." a dvojce musí úkol splnit a do konce kola nechat části těla na místě, přičemž se k tomu přidávají další úkony. Vzhledem k tomu, že mám ráda svůj osobní prostor, tato hra nebyla úplně podle mého gusta. Například takový nos k nosu nebo hlava k břichu mi nebylo moc příjemné.

Dále jsme zpívali a hráli na kytaru, hráli černé historky a šli asi v jednu spát. Ráno jsme s kamarádkou vstávaly v sedm, takže jsme spaly šest hodin. Na snídani jsme chtěly udělat buchtu, ale jakmile kamarádka udělala těsto a já se vrátila s potřebami na oběd, zjistily jsme, že nejede trouba! Takže jsme zvažovaly svoje možnosti a nakonec jsme se znovu vydaly do obchodu pro záviny.

Čekala nás výprava do kopců a do cukrárny. Vzhledem k mému životnímu stylu jsem při chození málem umřela, protože to byly jen samé kopce. Ještě k tomu mě bolela pravá kyčel, ale nakonec jsem nijak zvlášť nezaostávala. Byla zima a možná budu i nemocná, ušli jsme kolem jedenácti kilometrů.

Vyhlídka z vršku kopce. Omlouvám se za kvalitu, foceno narychlo na mobil.

Prohledávali jsme jeskyně (přestože na nich byly mříže), házeli kameny z kopce dolů, slézali jsme strmý a asi 300 metrů dlouhý svah, kdy na zemi byla spousta listí, pod kterými se skrývaly kameny a nestabilní půda. Nakonec jsme to však zvládli bez zranění a dostali se až k mělké říčce široké necelé tři metry. Někteří ji přebrodili bosky, někteří se vůbec nenamáhali, no a někteří hledali nějaký přepadlý kmen, přes nějž by se dostali na druhou stranu. Mězi těmi jsem byla i já. Nakonec jsme takový úsek našli a přešli, aniž bychom se my sami namočili, avšak moje sestra chtěla hodit kabelku na druhý břeh a podařilo se jí hodit ji přímo do vody. No, možná ten mobil ještě někdy zapne...

Nemám lepší fotku svahu, snad z toho poznáte, že to nebyla lehká záležitost.

Nakonec jsme celí špinaví, unavení a promrzlí skončili klasicky v cukrárně. Divím se, že nás tam vůbec pustili, vážně jsme byli jako prasata. Měli tam však milý personál a skvelé zákusky. Koupila jsem si jakýsi kokosovo-tvarohovo-piškotový pohár s jahodou a pár čokoládkami a moc jsem si pochutnala.

Pak už to bylo jenom půl kilometru po rovince a byli jsme v klubovně, kde jsme si chvíli odpočinuli, načež jsme dvě hodiny seděli v místnosti a probírali záležitosti střediska. Pak nás čekala večeře.

S kamarádkou jsme potřebovaly něco udělat s tím těstem na buchtu, tak jsme z toho prostě zkusily udělat palačinko-lívance. A kupodivu to prý nebylo vůbec špatné! Jeden jedl samotné, dvanáct hodin staré syrové těsto, ostatní pořád chodili do kuchyně a kradli ony improvizované "buchtočinky". Jakmile jsme je odehnali, nechali jsme jídlo na snídani.

Přestože jsme byli všichni unavení, v devět nás čekala noční hra. Byla jsem v týmu se čtyřmi kluky. Probíhalo to tak, že po městě bylo rozloženo pár šifer a my vždycky vyluštěním jedné zjistili, kde je ta další. Docela jsme valili, kluci moc nevěděli, pár šifer vyluštili, aniž by věděli jak. Pár z nich jsem vyřešila, například šifru, při níž se musela jaksi převalovat kostka po mřížce s písmeny. Jen mi vadilo, že mě kluci neposlouchali, přestože jsem většinu šifer věděla správně. Ale co už.

Nakonec jsme noční hru vyhráli, což jsem upřímně nečekala. Když se to sečte, ke konci dne jsme v nohách měli asi dvacet kilometrů.

Cesta, po níž jsme nakonec nešli...

Opět po necelých šesti hodinách spánku jsme s kamarádkou vstali a já šla nakoupit chleba a pomazánkové máslo, abychom mohli udělat vajíčkovou pomazánku. Konečně se nám něco povedlo, pomazánka byla opravdu dobrá.

Většina lidí šla hrát paintball, já zůstala v klubovně a trochu poklidila, spočítala výdaje za jídlo a sbalila se. Pak už se nic moc nedělo, prostě jsme šli na vlak, kluci si usmysleli, že pojedeme rychlíkem, tak jsme ještě běželi na nástupiště a jeli.

A to byl náš výlet. Upřímně, až tolik jsem si ho neužila, protože většina lidí byla starší jako já, měli jiný smysl pro humor, někteří z nich se chovali, jako by věděli všechno líp, někteří zase pronášeli hloupé vtípky. Necítila jsem se ve své kůži, vážně začínám přemýšlet, jestli nejsem asociální, a nejsem si jistá, zda příště pojedu. Musím si to nechat rozležet v hlavě.

Tak, to byl můj výkec ze zážitků z víkendu. Jsem už unavená, jdu konečně spát. Nejsem naučená do školy, ale je mi to asi jedno. Do komentářů mi můžete napsat, jak jste si víkend užili vy.

Mějte se pěkně ^^
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sora Sora | Web | 21. března 2016 v 16:56 | Reagovat

Aj ja som tak troška introvert, tak celkom chápem, že si sa na tom výlete necítila práve vo svojej koži. :) Ale fotky sú rozhodne super... vyzeralo to tam fakt pekne. Ja som prežila víkend tak pokľudne. S rodinou sme hrali stolové hry a zastavila som sa aj pred Domom kultúry, v ktorom bola Anime show... niektoré cosplaye, ktoré som tam videla boli fakt dosť namakané, ale podobne, ako ty som sa tam necítila veľmi dobre. :D Bolo tam na mňa príliš veľa ľudí a cítila som sa troška ako piate koleso, lebo všetci mali svoje skupinky a ja som tam tak stála ako kôl v plote, čakajúca na spolužiačku. :-D Nom, a nepridával mi na nálade ani ten pach z cigariet, ktorý bol všade, kam som sa pohla.
Dúfam, že si si stihla aspoň trocha oddýchnuť, keď už nič iné... ale aj takýto výlet je skúsenosťou, ber to takto.. :)

2 Kiara Kiara | E-mail | Web | 21. března 2016 v 17:22 | Reagovat

[1]: Stolní hry jsou podle mě skvělá varianta, jak s rodinou strávit čas. Moje rodina to sice nikdy nedělala a teď už je příliš pozdě začít, avšak s vrstevníky ze skautu si občas zahrajeme třeba karetní hru Bang! :)
Anime show je, zdá se, podobné, jako je v Brně Animefest. Taky spousta lidí, ale moje láska k anime je, nebo možná spíš bývala, větší jak moje nechuť k lidem :D Takže tě chápu, hlavně to skupinkování...
Je to zkušenost, hlavně jsem vypadla ze stereotypu a po dlouhé době jsem se pořádně podívala do přírody, takže možná pojedu i příště, bude to však velmi záležet na tom, co za lidi pojede. :)

3 Rea Rea | 22. března 2016 v 10:47 | Reagovat

Z tvojho opisu váš výlet vyzeral celkom fajn :) Pekná príroda, museli ste si sami variť a spoločenské hry :D Tie mám vždy veľmi v obľube, keď ich hrá väčšia skupinka :)
V čom s tebou súhlasím je to, že atmosféra na takýchto akciách závisí od toho, s kým tam si. Poznám ten pocit, keď si prajem z takých miest vypadnúť, pretože mi nesedia ľudia navôkol :-D Takisto ten vlak, čo si spomínala :D Väčšinu takých ciest si prajem byť aj ja sama, keďže samota mi vyhovuje, ale vždy si ku mne niekto prisadne! :D Potom sa musím usmievať a rozprávať sa nasilu o veciach, čo ma nezaujímajú... Ale keď ide tá správna partia, aj ta cesta vlakom je super :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama