Závidím lidem s milující rodinou

22. listopadu 2015 v 23:57 | Kiara |  Nezávislé myšlenkové pochody

Jaké to asi je? Mít rodinu jako z amerických filmů či anime. Milující, povzbuzující a otevřenou. Jaké to asi je, když přijedete z tábora, který trval čtvrnáct dní, a doma na vás všichni čekají s otevřenou náručí. Obejmou vás, jsou šťastní, že jste se vrátili, a nadšeně se vás vyptávají, co všechno jste zažili.


Myslím si, že mám poměrně dobrý život. Máme co jíst, chodím do školy, nemusím chodit na brigády, protože mi vše potřebné rodiče zaplatí. Jenže mi přijde, že mi chybí láska. Nejenom teď, kdy už jsem prakticky přerostlé ptáče v hnízdě. Například si nevzpomínám na jediný moment, kdy by mi někdo řekl, že mě má rád. Pravda, já to taky neříkala. Nikdo mě k tomu nevedl.

Jsem ráda, že se o mně rodiče starají a starali. Že mi perou, žehlí, občas vaří, financují a tak. Ale nevnímám to jako důkaz jejich lásky ke mně, nýbrž spíše jako jejich povinnost. Pořídili si dítě, tak se o něj přece musí postarat. Avšak podívám-li se kolem sebe, jak ostatní jezdí o víkendech na výlety, nebo jak jedou společně na hory, je mi to líto. Obzvlášť, když poslední dobou trávím víkendy doma sama.

Ať tento článek není tak depresivní...

Je to hrozně zvláštní. Popravdě si ani neumím představit, že by to u nás fungovalo jinak. Přijde mi trochu zahambující říct rodině, že ji mám ráda (ono to tak možná ani není, ale to je asi na dýl). Už jednou jsem přišla za máti když brečela a zeptala se, co se stalo. Poprvé a naposled. Upřímně to byla tak trapná situace, že na to dodnes nerada vzpomínám. Nevím, jestli jsem necitlivá, ale prokazování určité lásky se ke mně asi moc nehodí.

Nemyslím si, že by mě kdy v něčem podporovali. Když jsem ještě hrála badminton, ani jednou se na mě nepřišli podívat, přestože jsem jako menší vyhrávala turnaje (poté to se mnou šlo z kopce, všichni se stávali lepšími, jen já byla stále na stejné úrovni, a poté se to semlelo, spousta věcí najednou a já přestala chodit). Dodneška si pamatuji, jak na mě máti vyletěla, ať nepíšu pi*oviny. To jsem zrovna psala povídku, s níž jsem později vyhrála jednu literární soutěž.

Nikdo se mě neptá, jak mi je. Nikoho to asi ani nezajímá. Vůbec neví, co mě trápí, a nemyslím si, že to doma skrývám tak dobře jako venku. Přijde mi, jako by jim bylo mé psychické rozpoložení úplně jedno. Jako by si ani nevšimli, že jsem se za těch pár let změnila z veselé dívky na nemluvnou introvertku. Nemají ponětí, co dělám na tom počítači. Všechno je to pro ně jen závislost, které bych se měla zbavit. Vůbec neví, že se věnuji blogu, že si zlepšuji angličtinu překládáním mangy, nikdy nečetli moji povídku. Možná ani neví, kdo dělá ty plakáty ve skautu, které pak visí na sloupech ve městě.

I oni mají problémy a já to chápu, jelikož jejich problémy se přenášejí i na mě, což si samozřejmě neuvědomují. Taky se nechci moc litovat, mám v plánu odstěhovat se hned, jak na to budu mít peníze. Nemám v plánu s rodinou poté nadále udržovat nějaký trvalý kontakt. Už jsem si zvykla být sama.


P.S.: Nechci slyšet o tom, že někteří jsou na tom hůř. Já to vím. Ale moji náladu to, možná naštěstí, nijak nezlepšuje. Ono je tohle všechno hrozně relativní. Malé dítě považuje za nejhorší věc v životě odřené koleno, syřané řeší naprosto jiné problémy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 petrika petrika | Web | 23. listopadu 2015 v 0:21 | Reagovat

Keď sme si niekedy počas minulej jari pravidelne komentovali články, tiež si často spomínala svoju rodinu a problémy, ktoré s ňou súviseli. Je normálne, že keď si nebola k láske vedená od malička a ani k takej tej citlivosti, že proste nemáš k tomu vzťah a ani nevieš, čo máš v takých situáciach robiť. V každom prípade ti želám, až sa zblížiš niekedy s emotívnou osobou, ktorá ti to všetko ukáže a usmerní ťa v tomto smere :] za seba samú ti môžem len poradiť, že aj keď to v tebe nie je, mohla by si to skúsiť. Uvidíš, budeš šťastnejšia a svet nie je len o dostávaní. A to je vec, ktorú si musíš uvedomiť. Čiže, pokiaľ to nik nerobí TEBE, neznamená to, že sa máš správať rovnako :] ver mi, KARMA je fakt silná vec a aj keď ti to neodplatí tá dotyčná osoba, urobí to niekto iný a vráti sa ti to iným spôsobom. Úprimne, neľutujem tvoju situáciu...je to len o uhle pohľadu a o tom, ako s tým človek sa naučí žiť. Je to smutné, že sa preto trápiš, ale skús si z toho zobrat len to pozitívne- šatenie, živenie, staranie sa...ver mi, žijeme v dobe, kde sme my, introverti veľmi utlačovaní :D no nájdi si niečo, čo keď robíš, máš radosť a drž sa toho. Obklopuj sa dobrými, citlivými ľuďmi...píš, ak ťa to baví. Ak nie rodina, tak iní ťa podržia :] vždy sa niekto nájde a aj ten najosamelejší človek vždy niekoho má :]
Ak budeš niekedy niečo potrebovať...kľudne napíš. Som síce cudzí človek, ale mám rada blogerov :] a hnevá ma, keď sa deptajú :]

2 Yumi-chan15 Yumi-chan15 | Web | 23. listopadu 2015 v 10:03 | Reagovat

Naprosto chápu jaké to máš (i když moje situace je nepatrně odlišná), také vím co to je mít rodinu kde chybí láska. Donedávna jsem měla problémy s emocemi, nedokázala jsem je projevovat a doma jsem byla ze sebe samé, ale i z rodičů jen velké klubíčko nervů. Ale těžko na bojišti, lehko na cvičišti, tohle člověka časem více méně i zocelí, takže to, co se ti děje ti i možná dá do života více, než by se řeklo.
Taky si myslím že ti pomůže to, co psala petrika, tedy sblížit se s emotivní a empatickou osobou co za tebou dokáže stát a podpoří tě. Ale hlavní je asi už tu rodinu tolik nevnímat a zaměřit se hlavně na sebe, když už ani žádné jiné východisko není.
Tak jako tak, makej na sobě dál, je to obdivuhodné a úžasné a nenech si někým do toho mluvit. Vlastnosti introverta jsou v tomto, řekla bych, dokonce i výhodou. ^^

3 Kiara Kiara | E-mail | Web | 23. listopadu 2015 v 16:08 | Reagovat

[1]: Nejsem moc dobrá v poznávání nových lidí a popravdě mi to tak i vyhovuje, protože, jak už jsem zmínila, jsem introvert :D Jednoduše se nedokážu přemoct a přijít za někým seznámit se, ten druhý za mnou taky nepřijde, protože nejsem ničím zajímavá :D
Popravdě ani moc nevím, jak dávat lásku. Je to hrozně divné, trochu mi připadá, že moje láska je pro někoho jen slabý odvar. Jako bych nebyla schopná milovat úplně. Nevím, jak to popsat, asi jsem psychopat :D
Na karmu moc nevěřím, to by se neděly takové věci nevinným lidem :D
Asi máš pravdu, jednou se z toho může stát má silná stránka. Už teď si připadám taková odolnější :)
Díky za upřímný komentář :)

[2]: Napsala bych, že jsem ráda, že nejsem sama, ale znělo by to moc zle :D
Díky moc za komentář :)

4 Miw-chan Miw-chan | 23. listopadu 2015 v 20:32 | Reagovat

Napsala bych, že vím, jak se cítíš a ráda bych ti v tomhle dala nějakou radu. Problém ale je, že já nevím, jak ti je. Jsem ten šťastlivec, který má milující rodinu, rodiče mě podporují ve všem, co dělám, zajímají se o mě. Sice se často nepohodneme a já se pak svým "vrbám" můžu ustěžovat k smrti, ale furt mám na mysli, že musím být ráda za to, co mám.
Něco mě ale k lidem, kteří to s rodinou nemají lehké, táhne. Ve třídě mám pár takových spolužáků a vždy, když jim rodiče něco provedou nebo když jsou z nich už opravdu moc špatní, se jim snažím podat pomocnou ruku, politovat je a ujistit je, že rodiče mleli kraviny. (třeba mojí spolusedící její matka skoro každý den řekne, že je naprosto k ničemu a že jednou skončí jako skladník)
Ráda bych takhle "pomáhala" i tobě. Abych se přiznala, delší dobu tvůj blog sleduju a ráda bych se s tebou poznala :D Ať už osobně nebo přes chat :D Ale to by bylo na tobě.
Nicméně neboj se a věř, že bude líp. A věř, že se jednou najde člověk, který tě na tu veselou dívku zase změní. Já takhle aspoň trošičku změnila Yumi :D

5 Kiara Kiara | E-mail | Web | 23. listopadu 2015 v 21:25 | Reagovat

[4]: Já jsem ráda za to, že máš rodiče, kteří tě podporují, takže prosím nepiš, že je to problém :D Jsem ráda za tvou snahu ^^
Popravdě taky ráda pomáhám jiným, pořád si říkám například u anime, že bych byla ta postava, co toho drsňáka, který se s nikým nebaví, pořád otravuje, baví se s ním a tak dále. Prostě bych se starala o odhozená štěňata :D Jsi hodná, že se jim snažíš pomoct, jsem si jistá, že si toho cení ^^
Velmi mě těší, že můj blog sleduješ a že se se mnou chceš poznat, pokud po tom opravdu toužíš, klidně mi napiš na mail nebo tak, už si takhle s pár lidmi píšu, takže já se rozhodně psanému hovoru nebráním, je to pro mě asi přijatelnější než "face to face" :D Jen nikdy neseberu iniciativu :D
Yumi je šťastná dívka, že tě má ^^
Díky za komentář :)

6 Sora Sora | Web | 27. listopadu 2015 v 15:18 | Reagovat

Ja tak trocha viem, ako sa cítiš... ale predsa mi to príde tak, akoby si to mala omnoho horšie. A myslím, že to nebude iba pocit, ale že je to jednoducho tak.
Hoci ma teda mama zhadzuje, s otcom sme sa celkom odcudzili, kvôli pár jeho činnostiam, stále sa občas nájdu aj tie príjemné chvíľky, ktoré mi pripomínajú, že to dobré úplne nevymizlo.
Ale keď k tomu prirátam, že o tom, čo ich chovanie so mnou robí, ani len nevedia, lebo im to nepoviem a nedokážem povedať, tak ma to celkom rýchlo dokáže dostať do depresií, až mám chuť plakať... teda veľa krát som kvôli tomu plakala a nikto o tom netušil..
Áno, viem, že to nerobia zámerne, ale stále to hrozne bolí.
Chcela by som byť ako ty. Prídeš mi tak samostatná, zvládaš tie zlé veci ignorovať a ísť ďalej... ja sa bez rodičov nezaobídem. Som nehorázne nesamostatná.. a desne ma to štve a zožiera. Chcela by som, aby som nemusela byť na svojej rodine závislá, aby som im dokázala pomôcť, keby to potrebovali a aby som už konečne bola šťastná.... hah, som úplne nenáročná...

7 STIAK STIAK | E-mail | Web | 28. listopadu 2015 v 8:03 | Reagovat

*hug yaaaaaaaaaaaaaa* Neboj, nebudu tu vyprávět svoje kraviny, neboj, nebudu vyjadřovat lítost, protože to lidi často sere.
Ale chápu to. Mí rodiče taky nedokážou pochopit, co mě na blogu drží, takže to skvěle chápu a dokážu se vcítit do tvý situace...
Je to... Musí tě to mrzet...

Ale líbí se mi tvůj blog. Vypadá to tu zajímavě, a překlady Mangy si přečtu s radostí. (Překládání forevah!)
Nu, tak to tu jdu prozkoumat ^w^

8 Kiara Kiara | E-mail | Web | 28. listopadu 2015 v 12:57 | Reagovat

[6]: [7]: Díky za krásné komentáře :)

9 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 29. listopadu 2015 v 18:08 | Reagovat

Ono.. je veľmi ťažké čítať takéto príbehy. Rodina je dôležité miesto, je to domov, sú to ľudia, ktorí by ťa mali milovať. Ak sa o teba veľmi nezaujímajú asi by som im niečo do tváre vykričala.
Ja som veľmi rada za to, že mám tak úžasnú rodinu. Sme skôr priatelia, ktorí akoby každý žil svoj život no snažíme sa navzájom ovplyvňovať. S ockom som precestovala takmer celú Európu, s babkou pečieme koláčiky a s dedkom trávime čas v záhrade. A som už mám 18 a pre mnohým mojich kamarátov je to trápne, že takto trávim s rodinou čas ja som za to nesmierne rada. Pretože rodina je jediná, za ktorú som ochotná urobiť všetko. Pretože pri mne boli vtedy, ked všetci odišli.
A to by mala rodina robiť.Aj ked nechcem ti teraz psíať nejaké premotivované myšlienky, asi ich počúvaš/čítaš už veľa. Ale ver mi, bude lepšie. nájdeš ľudí, ktorí za to budú stáť :)
Aj ked je smutné, že tí, ktorí by mali byť prvoradí sú takto hlúpi. Prepáč že to poviem, ale neznášam rodičov, ktorí kašlú na svoje deti. Bila by som ich. No ale je to ich chyba, to oni nevedia o čo prichádzajú :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama