Když se věci nedaří

5. listopadu 2015 v 15:09 | Kiara |  Úvahy

Je mi na nic. Dnešek stál za houby. Má tohle vůbec cenu?
Někdy to trvá den. Někdy týden. Možná i dýl. Člověk má pocit, že se mu všechno hroutí. Že se mu štěstí vyhýbá obloukem. Že ho vyšší moc za něco trestá, ale on nemá ponětí za co.
Napřed je to hádka v rodině. Pak je to zrada v lásce. Poté zdravotní problémy prarodičů. A k tomu navrch nezdar ve škole a problém s financemi. Člověka začne bolet hlava, nemá chuť k jídlu, je stále nevrlý a unavený, nemluvný a samotářský. Jakmile nastave večer, dostaví se nezvladatelný smutek.



Tento článek nepíšu, abych vám připomněla, jak je na světě smutno. Jaké to je, když vás něco tíží, když se to dostane do takových rozměrů, že už nemůžete dál. Naopak vám chci pomoct uvědomit si, že nemusíte ztrácet naději. Že vaše každý má problémy, se kterými se musí vypořádat.


Dnešní společnost je velmi povrchní. Myslím si, že toho jsme si všichni vědomi. Málokdo si však přizná, že i on je povrchní. Nerada to uznávám, ale na vzhledu jednoduše záleží. Když uvidíme člověka, nevidíme mu do mysli. Vidíme, že má na sobě potrhané oblečení, oholenou hlavu a strniště na bradě. V tu chvíli se mu vyhneme velkým obloukem, protože nás něco varuje, že v té ruce, co má v kapse, může držet nůž. Na diskotéce kluk vidí dvě kamarádky. Jedna má těsné červené šaty, vypracované tělo a upíjí svůj koktejl, zatímco poslouchá svoji obtloustlou kamarádku s rozcuchanými vlasy a neladícím oblečením. No jakou si asi vybere?

Pro dívky je často těžké se spokojit se svým tělem. Buď jsme moc tlusté, nebo moc hubené, máme rovné vlasy, nebo naopak kudrnaté, štvou nás naše rovnátka či brýle. Ale málokterá si uvědomuje, že ty dlouhé řasy i bez řasenky jí kdekdo závidí, že bezchybnou pleť nemá jen tak někdo, nebo že s těmi vlasy se vlastně dají dělat velmi zajímavé věci. Vidět všechno černě není dobré.

Přesto je jasné, že váš charakter je to hlavní. První dojem je sice důležitý, ale kdo by si povídal s krásnou dívkou, která má v hlavě naprosto vymeteno? Jen člověk, kterému je to jedno. A těm jde stejně jen o sex, kdy se povaha až tolik neprojeví.


Rodiče se hádají. Možná se i rozvádějí. To není lehká situace. Napadají vás otázky, na které neznáte odpověď. Jak se mohou dva lidé, kteří se dřív milovali, takhle nenávidět? Uvědomují si, že mě to dělá smutnou? Mám nějak zasáhnout? Můžu vůbec něco udělat?

Řeknu vám přímo a narovinu, neexistuje recept, jak tohle vyřešit. Přestože vás to hodně bolí, nic moc s tím nezmůžete. Musíte rodiče nechat, ať si to vyřeší. Jste jejich dítě, nezasloužíte si tohle řešit. Pokud jste na doslech, jděte pryč. Sluchátka nepomůžou. Prostě jděte ven, sami, daleko. A vraťte se, až budete trochu klidnější.


Babička dostala rakovinu. Nějak si ublížila a je v nemocnici. Nebo cokoli jiného. Děda má demenci nebo jinou nemoc. Když se s ním setkáte, skoro vás nepoznává. A vám to láme srdce, protože si z dětství pamatujete, jak si s vámi hrál, když jste byli malí.

Pokud je někdo z vaší rodiny v nemocnici, i přes veškerou bolest při pohledu na něj, jeďte jej navštívit. Spolkněte svoji sobeckost a myslete na něj. Jemu udělá velkou radost, když vás uvidí. Doopravdy. Byli jste někdy v nemocnici? Já ano, a řeknu vám, není snad horšího pocitu tam, když stále zvoní zvonek během návštěvních hodin a vám stále nikdo neklepe na dveře...


Ach, ta láska. Líbí se nám kluk. Líbí se nám hodně dlouho. A každým dnem, kdy ho potkáme, jej máme rády o něco víc. Čekáme, sbíráme odvahu, zatím se spokojíme pouze s kamarádstvím. Protože být mu nablízku je něco krásného. Jenže... Objeví se jiná. Najednou už s ním nemůžeme trávit tolik času. Ztrácíme ho. A cítíme se zrazeny. Vidíme je, jak se drží za ruce, šeptají si sladká slova, věnují si polibky. A my jen přihlížíme a snažíme se udržet své city pod pokličkou.

Jsou tu jen dva způsoby, jak tomu předejít. Ten první je spokojit se s kamarádstvím. To znamená neriskovat odmítnutí. A taky to znamená vzdát se, protože mu prostě nemůžete zakázat, aby chodil s jinými. A druhý způsob je jednat. Co nejrychleji. Prostě mu to říct dřív, než mu to řekne jiná. Je to těžké, ale to, co by následovalo, by bylo mnohem těžší.

A když už se to stane... Chce to čas. Napřed to bude hodně bolet. Pak už ne tolik. A nakonec se k němu začnete chovat jako blbec, protože nedokážete pochopit, v čem jste horší. A jste si jisté, že vy dva byste byli mnohem spokojenější. Chce to čas, slzy a zase čas.


Co dělat, když se tohle všechno, a možná ještě mnohem víc, na vás sesype najednou?
Já nevím.
Snažím se to zvládat. Vážně ano. Poslouchám hudbu, píšu, čtu, prostě dělám všechno pro to, abych na všechno to nemusela myslet. Jenže občas se stane, že už nemůžu. Kdy už mám dost. Kdy se za den dějí pouze špatné věci a já nevidím ani trošku světla ve veškeré té temnotě.

Ať je to špatné, jak jen chce, přeju si, abyste si našli něco, co vám pomůže se odreagovat. Něco, čím si nebudete ubližovat. Nějaký koníček, kterým můžete vyjádřit své pocity. Kreslení. Tanec. Sport. Psaní. Bojová umění. Keramika. Hra na hudební nástroj.

Neubližujte si. Ani to nezkoušejte. Uleví to jen na chvíli, jenže poté se máte ještě hůř, protože se díváte na to zranění a říkáte si, že jste už doopravdy šílení. Nejste. Všechno se zlepší. Rozhodně ano.


A na závěr, pokud byste se chtěli svěřit, ale nemáte komu, klidně mi napište na e-mail. Rozhodně tím nic neztratíte a já se budu snažit pomoci nebo aspoň utěšit. Mám něco za sebou, i když vím, že mě toho ještě hodně čeká, ale vcítit se do něčích pocitů mi dost jde. Holt není nad vlastní zkušenost, že...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sora Sora | Web | 6. listopadu 2015 v 17:19 | Reagovat

Divím sa, že to ešte zvládaš a máš silu utešovať ostatných... si naozaj silná a prajem si, aby si sa už mala lepšie, aby si stále nepadala na dno..

2 Kiara Kiara | E-mail | Web | 6. listopadu 2015 v 17:35 | Reagovat

[1]: Snažím se na vše dívat z té lepší stránky a cenit si zkušeností, které dostávám :) To díky všem těm starostem jsem taková, jaká jsem, takže to možná má i nějaké výhody :)
Díky za vyjádření se k článku ^^

3 Sora Sora | 6. listopadu 2015 v 18:34 | Reagovat

Páni... vážne ťa obdivujem. Takýto pohľad na vec po všetkých tých veciach. :)

4 steel32 steel32 | Web | 6. listopadu 2015 v 21:35 | Reagovat

ty asi teď vážně nemáš moc šťastný období o.O
dnešní doba je povrchní to je jasný, ale horší je, že to bude ještě horší :/ a ještě víc horší je, že si uvědomuju, že já z nějaký části taky, i když se to hrozně snažím minimalizovat! :D
a tyjo ten opuštěnej pocit v nemocnici si nedokážu přestavit o.O docela bezmoc :O
ten koníček je pravda, potřebujem koníčka, díky kterýmu na všechny ty bolesti zapomeneme :D
a doufám, že pro tebe přijde super období!! :))

5 Elis Elis | Web | 8. listopadu 2015 v 13:47 | Reagovat

Páni, v první řadě chválím čtivý článek, obzvláště ten odstavec s klukem, kdy pak jen mlčky sledujeme, jak dává lásku jiné, v tom jsem se shledala hned. Ale pořád je nic v porovnáním, když hraje roli zdraví, to je přeci jen to nejcennější, co máme.
Koukám, že jsi velmi silná holka, nestěžuješ si na prknoti jako jiní, naopak se snažíš povzbudit nás ostatní, držím ti palce.
A máš pravdu, že mnohdy mě mé záliby hodně drží, jenže často i při těchto aktivitách musí člověk nad něčím důmat a přemýšlet.

6 Kiara Kiara | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 14:07 | Reagovat

[5]: Mnoho lidí si neuvědomuje, jak je zdraví důležité, dokud o něj nepřijdou oni nebo jim blízcí. Ale ono je to možná i dobře, aspoň se lidé moc netrápí :D
Nemyslím si, že jsem silná, jen se umím zabavit něčím jiným a vidět na věcech ty dobré věci :) Popravdě, ono mi nic jiného asi ani nezbývá :D

7 Anna Anna | Web | 9. listopadu 2015 v 19:30 | Reagovat

Krásný článek plný emocí. Někdy je to?vskutku složité a lidé už tu naději ztrácí. Nemám rozvedené rodiče, ale oba moji prarodiče jsou vážně nemocní. Prakticky s tím sice vyrůstám, ale i přesto to prostě někdy praští a je to smutné uvědomění.
Jsem ráda, že jsi napsala tak povzbudivý a optimistický článek :)

8 Rea Rea | 4. prosince 2015 v 16:17 | Reagovat

Máš pravdu, svet je povrchný... Každý z nás. Nebudem tvrdiť, že ja taká nie som. Vždy si na rozhovor vyberáme niekoho, kto je nám sympatický a nie niekoho, kto nás už napohľad odpudzuje. Ale ak človeka lepšie spoznám, povaha je oveľa dôležitejšia. Prvý dojem častokrát klame. A ja som sa o tom už nejedenkrát presvedčila. A po čase mi príde aj ten odpudivý človek krásny a ten krásny odpudivý. Škoda, že výzor človeka nie je odrazom  duše. Hneď by bolo všetko ľahšie.
Čo sa týka nenaplnených lások... To snáď každý z nás už aspoň raz zažil. Je to nepríjemné a človek by najradšej dotyčnej, čo drží našu tajnu lásku, vytrhal všetky vlasy :-D Ale tak to nejde :) Ja verím, že každý ma na tomto svete spriaznenú dušu, len sa netreba vzdávať :)

9 smartly smartly | E-mail | Web | 23. prosince 2016 v 0:45 | Reagovat

Ach jaj, prečo má tendenciu všetko zlé sa zosypať práve na plecia ľudí, ktorí majú v sebe aspoň štipku dobra? Alebo je to naopak, že kým človek sám nespozná bolesť, nevie, aké to je ubližovať? Nie, neverím tomu. Moc moc veľa ľudí rieši nenávisť, zlo a nespravodlivosť iba ďalšou nenávisťou a zlom a nespravodlivosťou. Vlastne im to ani tak moc nezazlievam. Je ťažké dávať lásku, keď si to do dna vyžierame a ani nevieme, prečo. Keď sa snažíme pomôcť veveričke na strome a tá sa na nás za to vyserie a my z toho chytíme akurát žltačku. Keď si začíname myslieť, že Boh predsalen existuje, a že je to sadistické hovado. Keď je proste všetko zle a fakt sa už zdá, že nám nie je súdená ani štipka útechy, úľavy. Ak sa aj v takej chvíli dokážeš podívať na svet a na ľudí a uvidieť v nich niečo nové a pekné, a mať z toho radosť, zaslúžiš si zrejme obdiv (whatever), ale hlavne som za to veľmi veľmi (povedal som už, že veľmi?) rád! A k čertu, nech si hovorí kto chce čo chce :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama