Sejde z očí, sejde z mysli aneb všechno potřebuje čas

13. února 2015 v 22:12 | Kiara |  Téma týdne


Myslím si, že na toto téma mám dost co říct. I když tak úplně nevím, kolik vám toho vyzradím. Každopádně, rozdělme si onu bolest na dvě skupiny: fyzickou a psychickou.

Začněme fyzickou bolestí, jen v krátkosti, protože to nikoho určitě moc nezajímá. Měla jsem spoustu úrazů a párkrát jsem byla v nemocnici kvůli nenáročným operacím. Kdybych měla vyjmenovat ty zdravotní potíže, na které si vzpomínám, byla to dvakrát zlomená ruka, zánět močového měchýře, šití tváře (spadla jsem z kola) a výrůstek na koleni. Jsem prostě šikovná. Nejhorší na tom všem však byl můj strach z doktorů. Jako malá jsem z nich měla doslova panickou hrůzu a jen při odběru krve mě museli držet tři lidé. Nakonec jsem byla poslána k psycholožce, i když se obávám, že ta mi ani trochu nepomohla. Spíš jsem si po tolika úrazech a nemocích na všechna ta vyšetření, až na zubaře, zvykla.
Fyzická bolest se dá v mnoha případech jednoduše překonat a poměrně rychle vyléčit. Prášky proti bolesti má doma snad každý, při vážnějších problémech se jde za lékařem. Pohodička.


No, ale máme tu, bohužel, i tu bolest psychickou. A teď nemluvím o tom nepříjemném pocitu, který vás přepadne, když vám rodič vynadá za špatnou známku. Sice to bolí, ale za chvíli bolest přejde. A o tom to všechno je.
Jenže teď si zkuste představit, jaké by to asi bylo, kdyby tato bolest ve vaší hrudi přetrvávala celý den. Týden. Možná i měsíc. Chvílemi byste na ni jednoduše přestali myslet a užívali si příjemné chvíle, strávené pravděpodobně s těmi třemi přáteli, které máte. Avšak co se stane, až budete opět sami doma v pokoji? Začnete přemýšlet. Přemýšlet o všech různých věcech, co vám přijdou na mysl. A hlavním tématem bude onen dlouhodobý problém, který způsobuje již tak známou bolest.
Začnete přemýšlet nad tím, jak se něco takového mohlo vůbec stát. Proč se to děje zrovna vám. Snažíte se najít nějaký způsob, jak problém vyřešit, i když už víte, že s tím nemůžete vůbec nic dělat. Ptáte se sami sebe, co špatného jste udělali, že vás vyšší moc takto trestá. Že je to možná nějaká pitomá zkouška, která má ověřit, kolik toho vydržíte. A tak dále, a tak dále...
To je pouze počáteční fáze toho všeho. Následuje poměrně častý pláč, povětšinou v prázdném pokoji, a snažení se zahnat tu temnotu, která vás obklopila. Za pár týdnů přestanete brečet a přesvědčujete se, že tohle nestojí za vaše slzy. Proč taky brečet pro něco, co nelze změnit? No a pak se dostaví myšlenky typu: "Komu bych asi chyběla, kdybych umřela?" nebo "To auto buď zastaví, nebo mě přejede. Tak jako tak to bude úplně jedno.", přičemž se ironicky smějete nad vlastním blázněním.
Ano, až takhle nás může poznamenat bolest, nehledě na fyzické projevy, jako je nechuť k jídlo, nebo možná naopak obžerství, únava, nespavost a tak dále. Pokud s onou bolestí bojovat nezačnete, bude vás pomalu zžírat zevnitř a vy upadnete do deprese.
Proč to všechno tady vůbec popisuju? Myslím si, že nic takového jste nezažili a jen si to představujete na základě filmů. Tedy spíš, doufám v to. Doufám, že vás to nikdy nepotkalo a ani nepotká.


Asi jste pochopili, že píšu z vlastní zkušenosti. Poslední rok se toho událo hodně. Až mě samotnou překvapuje, kolik smůly může jeden člověk mít. Jo, říká se, že máme vidět hlavně to dobré, a ne, že by se mi nic dobrého nestalo. Jen ty příjemné zážitky přes tu temnou mlhu smutku nedokážu téměř vnímat.
Mně je naprosto, ale naprosto jasné, že někteří lidé jsou na tom mnohem hůř než já, ale, naštěstí, mě to vůbec nedělá šťastnou. Bolest je přece jen dost relativní. Stejně jako malému dítěti přijde nejbolestivější pád z kola, někdo z islámistických zemí může trpět příšernou bolestí, jak fyzickou, tak i duševní...
Přijde mi poměrně komické, když si kolem mě lidé stěžují, jaké mají strašné problémy ve vztahu, když jim jejich partner neodpovídá den na zprávy, jak musí doma hlídat sourozence, i když by chtěli jít na párty, nebo že se jim vůbec nechce jít k babičce, protože to bude zase nuda.
Zajímalo by vás, co trápí mě? Co ví jen pár lidí kolem mě je to, že se moji rodiče rozvádí, a u nich se to prostě bez konfliktů neobejde. Nechci moc zveřejňovat, co všechno se u nás dělo, řekněme jen, že to nebylo příjemné a jen když si na to vzpomenu, moje hruď se opět svírá.
Jako správná holka mám samozřejmě problém i s láskou. O tom neví vůbec nikdo. Prostě nechci o tomhle nikomu říkat. Ale tento faktor mě také dost ovlivňuje.

A přecházíme k hlavní náplni tohoto článku: Jak přimět tuto bolest, aby zmizela? Podle mě jediným způsobem je počkat. Počkat, až budu sama vydělávat a budu se moct odstěhovat od této rozpadající se rodiny. Až nebudu muset každý den potkávat tu osobu, která mi nevědomky svým počínáním ubližuje. To je můj plán, i když nevím, jestli může dost dobře fungovat. Ale co jiného mi zbývá?
Čas, hudba, opravdoví přátelé a koníček, kterému se s chutí mohu věnovat. Z těchto čtyř věcí se skládá můj univerzální lék na bolest. Ač to může všechno znít ohromně otřepaně, tyto čtyři položky mě stále ještě drží na nohou.

A jaký je váš lék?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Petrika Petrika | Web | 15. února 2015 v 1:27 | Reagovat

Tvoj článok ma dosť prekvapil, v podstate, je to také aktuálne pre mňa, pretože som dlhodobo znechutená, psychicky vyčerpaná a nemám náladu na nič, :] viď taký môj blog, pár rokov dozadu som písala články každý deň a teraz? Raz za pol roka a to som to predtým milovala :-( ja sama som ten liek ešte nenašla, nedokážem myslieť pozitívne a najradšej by som prespala celé dni, vravím si, že možno to chce zmenu, nový koníček, stretnúť nových ľudí, no určite nie utekať, ver mi, neskôr by ťa to mohlo dobehnúť alebo by si mohla ľutovať, že si daný problém neriešila hneď :] čo sa týka rodičov, musíš sa na to pozrieť z inej stránky, oni si nerozumejú a ty chceš, aby sa oboja trápili ďalšie roky? Ver mi, viem, o čom píšem, moji rodičia sú tiež rozvedení a som rada za oboch, že sú teraz šťastní a zdraví :] ono to bolí, bolí to dosť, ale to je bolesť, ktorá pominie, no treba o tom rozprávať, aj keď je to ťažké, ja sama som ten typ, čo si veci radšej necháva pre seba, no nie je to dobré. Čo sa týka lásky- tam vždy bude niečo, čo nebude úplne ideálne, pokiaľ máš pocit, že nebudete spolu, tak je naozaj dobré riadiť sa názvom tvojho článku :] už len podľa toho, ako píšeš, vidím, že si rozumné dievča a pevne verím, že si s tým poradíš :] hlavne sa nevzdávaj, buď ako Naruto ;-) :-D

Tvoj komentár ma veľmi potešil, ďakujem ti zaň :] ja sama sa odhodlávam písať, mám stovky rozpísaných článkov a akosi sa vždy v strede pozastavím a nechám to tak :-|

2 Kiara Kiara | E-mail | Web | 15. února 2015 v 10:17 | Reagovat

[1]: Ono nejde tak o to, že by mi vadilo, že se rozvádí. Jen ten způsob, jakým to probíhá, na mě nechává docela stopy. Víš, já moc nechci psát, co se u nás všechno událo, i když by to více pomohlo vcítit se do mé situace. Ale naštěstí ještě nikdo nebyl zabit :D (Z toho bych si neměla dělat srandu...)

Nemáš zač, hlavně piš, protože všichni blogeři přece víme, jak moc to pomáhá :)

3 Rea Rea | 15. února 2015 v 18:28 | Reagovat

Och, Kiara! Tvoj článok ma tak dokonale zosmutnel... Ja osobne si myslím, že nemám žiadne vážnejšie problémy, doma je to fajn a s láskou si už nejako poradím, no pri čítaní tvojho článku som ťa mala chuť objať a povedať, že všetko bude dobré. Naozaj ti držím palce a verím, že ďalšie roky už budeš mať len krajšie.

4 Kiara Kiara | E-mail | Web | 15. února 2015 v 18:58 | Reagovat

[3]: Promiň, neměla jsem v plánu někoho rozesmutnět :D Ale čím delší článek byl, tím ponurejší jsem měla náladu, což jde docela poznat. Příští téma snad bude veselejší ^^ Díky :)

5 B B | Web | 17. února 2015 v 21:22 | Reagovat

můj lék na bolest? rezignovaný úsměv, který říká: "radši se tomu zasměju než aby mě to potopilo"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama