Pravá tvář Vánoc

24. prosince 2014 v 17:00 | Kiara

Tak, poslední část vánočního dárku. Jak jinak, než vánoční povídka. Povídky ke mně prostě patří. Musím uznat, že je docela depresivní, takže vám nebudu zazlívat, když si ji přečtete až po Vánocích.
No, co víc říct, v šest tu přibude ještě poslední článek. Užijte si čtení.


Ploužím se městem, tichým a lampami ozářeným. Cítím se jako zombie z filmů. Bezcílně jdu stále před sebe s nepřítomným výrazem, div ze stylu chůze nezakopnu.
Je mi zima. Mám oblečení dost, jenže být v tomto ročním období tak dlouho venku není moc dobré pro mé tělo. Začíná mě škrábat v krku, proto se rozkašlu. Můj dech se hned mění v páru.
Míjím vysoký strom na náměstí. Má na sobě namotané různé řetězy podivně světélkujících žároviček. Vůbec se nehodí k těm ostatním ozdobičkám, kterých, pravda, není moc. Když zvednu hlavu a zadívám se na špičku toho smrku, vidím obrovskou zlatou hvězdu. Nestihnu si ji prohlédnout déle než na okamžik, protože mráz si okamžitě našel skulinku mezi šálou a mým krkem. Proto rychle opět skloním hlavu k zemi a s pohledem na chodník pokračuji kolébavým krokem dál.
Chci jít někam do tepla. Nechci tohle město projít počtvrté. A potom popáté. Možná i pošesté. Jenže domů jít nemůžu. Můžu tu budovu vlastně ještě svým domovem nazývat? Je to jen stavba, ve které žiji. Už k ní nemám takový vztah jako kdysi.
Procházím opět kolem domu, do kterého mohu nahlédnout nezakrytým oknem. Vidím obývací pokoj, v němž si děti hrají s nově obdrženými hračkami. Když jsem kolem něj šla prvně, svítila v místnosti jen vysoká borovice. Když podruhé, děti se nemohly dočkat rozbalování dárků. Jejich šťastné tváře mi připadaly tak nostalgické. A přesto mi způsobovaly takovou bolest.
Potkávám se opět s radnicí. Je vysoká a majestátná, jako vždy. Hodiny nad vstupními dveřmi ukazují půl osmé. Chvíli na ně jen tak zírám, dokud se ručička o minutu neposune. Čas plyne tak pomalu. Osamělým ulicím budu tento večer jako jediná dělat společnost ještě pár hodin. Dokud všechna světla v oknech nezmizí a dokud všichni šťastně neusnou ve sladkém opojení vánoční atmosférou.
Moje staré já bývalo veselé, hravé, optimistické a milé. Teď je to jen maska. Kde je ten člověk? Je stále někde uvnitř? Krčí se v koutě mého srdce a až příliš se bojí vylézt? Nebo už ho dávno roztrhala ošklivá slova, prachsprosté lži a nesplněné sliby?
Vánoce jsou svátky, kdy si všichni hrají na šťastnou a spokojenou rodinku, kde nejsou žádné problémy, protože tak to přeci být má. Tak nám to podstrkují reklamy, filmy a seriály. Nutí nás předstírat, jako by ještě před týdnem na sebe nekřičeli a nenadávali. Jako by všechny ty spory na pár dní překryli tlustou dekou, která by neměla žádné nepříjemnosti aspoň chvíli vypustit.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rea Rea | Web | 26. prosince 2014 v 23:15 | Reagovat

Škoda, že to bolo také krátke. Boli tam pekné úvahy (alebo ako to nazvať :D). Niekedy mám tiež ten pocit, ako to opisovala hrdinka v poslednom odseku. No čo už... Reklamy, média a pod. nám už dávno ukradli Vianoce :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama