Obyčejné i kouzelné předměty vypadají stejně

1. prosince 2013 v 12:26 | Kiara
Ahoj!
Tak sem tedy přidávám tu povídku, jak jsem vás již ostatně informovala. Doufám, že se vám bude líbit a že mi svůj názor na ni napíšete do komentářů.
Žánr je to fantasy, má kolem 1 100 slov a jsem s ní doopravdy moc spokojená.



Briana byla nemocná, kam až jí paměť sahala. I když pocházela z bohaté rodiny a měla na léčbu dostatek peněz, žádný z doktorů si nevěděl s jejím křehkým zdravím rady. Neexistovala žádná medicína ani lék, který by jí dovolil vyjít ven z domu a projít se v jejich květinové zahradě.
Jednoho dne se však objevil muž, starý jako sám svět, a nabídl rodině smutné Briany svoji pomoc. Zpočátku nikdo nevěřil, že by její slabé zdraví dokázal zlepšit tenhle křehce vypadající, o holi chodící stařec. Proto vyčkávali za dubovými dveřmi a pozorovali jej, jak se blížil k dívce sedící na okně.
"Kdo jste?" zeptala se dívka, jejíž bledá pleť kontrastovala s dlouhými havraními vlasy.
"Není důležité, kdo jsem já," přistoupil blíže, "ale kdo jsi ty."
Briana nechápavě nakrčila obočí. "Jak to myslíte? Co chcete?"
Stařec strčil svoji kostnatou ruku do kapsy černého pláště. Jakmile ji vytáhl, houpal se mu na prstech stříbrný řetízek s červeným kamenem jako přívěškem. Druhou rukou vzal za její zápěstí a vložil šperk do její dlaně.
"Tohle je jaspis," vysvětlil muž. "Když jej budeš nosit, zajistí ti zdraví."
Dívka si se zájmem a údivem zároveň prohlížela nezvykle červený kámen. Nevěřila, že by jí něco takového mohlo pomoci. Znovu pohlédla na podezřele vypadajícího starce, který ji znovu pobídl, aby si náhrdelník vzala. Připnula si jej tedy na krk.
Rodiče ji zaujatě pozorovali. Nic se nedělo.
"Můžeš vyjít ven," sdělil jí. Překvapeně zamrkala, poté vyhlédla toužebně z okna.
"Jak to myslíte? Vždyť jste nic neudělal," rozhořčil se otec Briany. "Každá nemoc pro ni může znamenat smrt!"
Briana slyšela křik svého otce, ale také si přála projít se tou zahradou plnou růží, tulipánů a narcisů. Přivonět si ke každému květu. Seskočila tedy z okna, proklouzla mezi dveřmi a rodiči a seběhla dolů po schodech. Nedbajíc na hlasy matky a otce rozevřela velké dveře.
Okamžitě se do ní opřel lehký letní vánek a rozcuchal tak rovné vlasy. Vystoupila z chladného domu do hřejivého dopoledne. Rozhlédla se kolem sebe a nasála lehkou vůni jara. Cítila se tak příjemně, jak na její neopálenou kůži dopadaly sluneční paprsky, jak jí vítr cuchal temné vlasy. Jak se mohla nadechnout čerstvého vzduchu.
"Briano!" zahlásala za ní udýchaná matka. Dívka se k ní s úsměvem otočila.
"Dnes chci obědvat venku, mami."
***
"Jak je otci?" ptala se Briana jedné ze služebných, stejně jako každý den.
"Právě odpočívá," sdělila se smutným úsměvem žena a odešla.
Brianin otec onemocněl před pár měsíci. Od té doby se nemohl postavit na vlastní nohy. Ochrnul. To pokračovalo pomalu dál. Až ochrnutí zasáhne životně důležité orgány, její otec zemře.
Silně stiskla v dlani svůj červený kámen. S tichým vrzáním otevřela dveře.
"Spíš, otče?" zeptala se tichým hláskem.
Na posteli se cosi zavrtělo. Když přišla blíže a pohlédla do tváře svého otce, ztuhla. Mžoural po ní polootevřenýma očima, měl propadlé tváře a bolestný výraz. Posadila se na židli opodál.
"Jak se cítíš?" zajímala se se smutkem v očích. Vůbec jí nebyl příjemný tenhle pohled na něj.
"Už cítím… konec," zasípal těžce. Brianu píchlo u srdce.
"C-Co to povídáš, otče?" zakoktala. "Z toho se přece dostaneš."
Muž zavrtěl hlavou, jak mu jen svaly ještě dovolovaly. "Musíte se s matkou smířit s…," rozkašlal se, poté pokračoval, "s mým odchodem."
Domem se ozval strašlivý, mučivý výkřik.
Briana se vyděšeně dívala na svého otce, zmítajícího se v bolestech a zběsile dýchajícího. Jeho smrt, i když přicházela velmi pomalu, najednou vrcholila až moc rychle. Nebyla schopná slova. Netušila, jak by mu měla pomoci, stále jen mačkala kámen na svém krku.
Přiběhla služebná. "Co se děje?" zeptala se, dívajíc se na postel. Rychle přiskočila a snažila se zmítajícího se muže uklidnit. Na to ale její síly nestačily, proto zakřičela: "Potřebuji pomoc!" Za okamžik přiběhli dva sluhové a ihned se vrhli po muži v posteli. Pevně drželi jeho paže na matraci, zatímco mu služebná podávala sedativa. Po chvíli muž usnul.
"Slečno Briano, měla byste jít," doporučila jí a soucitně jí položila dlaň na rameno. Dívka ji ale nedbale setřásla.
"Nech mě být," řekla ostře, na což služka nebyla zvyklá. Proto ji tedy nechala samotnou.
Jediným pohybem strhla jaspis ze svého krku. Sklonila hlavu, až jí její vlasy zakryly obličej, a zašeptala: "Takhle to přece nemůže skončit." Přiložila ruce i s kamenem na otce. "Prosím, uzdrav se," pravila. Po tváři jí začaly stékat slzy a pomalu, jedna po druhé dopadaly na dřevěnou podlahu.
"Prosím, uzdrav se," opakovala tiše a stále dokola mezi vzlyky. Tiskla na otcovu hruď třesoucíma se rukama červený jaspis.
***
Pohřeb se konal za deštivého dne na samém konci obrovské zahrady Brianiny rodiny. Všichni byli schovaní pod černými deštníky a - zahaleni v temných šatech - poslouchali konejšivá slova kněze. Pozorovali, jak černá rakev mizí pod těžkou hlínou.
Každý postupně odcházel, až nakonec Briana zůstala stát u hrobu sama. Deštník se válel u jejích nohou a v jeho prohlubni se tvořilo malé jezírko. Černé vlasy se jí lepily na obličej. Kapky deště se mísily s jejími slzami. Hleděla na náhrobek, beze slova.
Proč se nemohl uzdravit? Bylo příliš pozdě? Tyhle otázky jí běžely hlavou celou tu dobu. V dlani tiskla přívěšek na krku.
"Kameny nejsou určené pro každého," ozval se za ní hlas, jenž jí byl nezvykle povědomý. Otočila k němu hlavu. Mezi jabloněmi stál starý muž, kterého již kdysi viděla. Bylo to před více než třemi lety, kdy jí tento stařec daroval kámen zdraví, jak mu ráda přezdívala.
"Nemůžeš někoho uzdravit kamenem, který patří tobě," pokračoval ve vysvětlování a přiblížil se k hrobu. Pohladil šedý náhrobek.
"Proč musel zemřít? A proč tak bolestivě?" ptala se nejdříve vzlykavě, poté však její hlas přeskakoval v hysterickém křiku. "Proč tu nemůže být se mnou ještě déle? Proč mě musel opustit?"
Stařec, aniž by projevil jakékoli známky citu, odpověděl: "Protože přišel jeho čas," a rozešel se pomalým krokem po blátivé zemi k Brianě.
"Jak to můžete vědět? Nezasloužil si odejít tak brzo!" křičela stále černovláska s obličejem staženým do bolestivé grimasy.
Konečně se dobelhal až před ni. "A tvůj čas také brzy přijde," oznámil a strhl jí jaspis z krku. Dívka si zmateně ohmatala místo, kde se ještě před chvílí houpal nezvykle rudý kámen.
"J-Jak to myslíte?" nechápala Briana, ale jakmile se podívala na starce, už kráčel pryč. Pozorovala jeho záda, avšak když už se za ním chtěla rozběhnout a získat svůj kámen zpět, zatočila se jí hlava. Obraz se začal rozmazávat.
"Poč-," nedořekla ani slovo a spadla na bahnitou zem. Pokusila se vstát, ale ruce ani nohy ji neposlechly. Chtěla zavolat o pomoc, jenže z hrdla se jí nevydrala ani hláska. Cítila jen chlad země pod sebou. Cítila lehkost dopadu kapek na svůj obličej. Cítila, jak přestává vnímat okolní svět. Cítila konec.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 HiTomi-chan HiTomi-chan | 4. prosince 2013 v 18:26 | Reagovat

.. Nevím, co ti mám na to napsat, ale napíšu ti sem, aby si věděla, že jsem to četla... :D

2 Sara Whitney Sara Whitney | Web | 22. prosince 2013 v 16:08 | Reagovat

Není to špatné, ale postrádám v tom nějakou pointu, závěr není dostatečně silný a jasný, aby zatlačil čtenáře do židle. V celé povídce je vidět určitý námět, ale ještě bych ji nějak přepracovala. Taky si dej pozor na opakující se slova.
Jinak se mi to ale moc líbilo, máš širokou slovní zásobu, používáš zajímavá slovní spojení, všechno jsem si dokázala živě představit, možná bych jen ještě malinko zapracovala na lepším ukázání emocí...
Prosím, neber si to nijak špatně, myslím si, že tvoje povídka je nadprůměrná a stačí se ještě trochu víc vypsat a budeš skvělá.^^

3 Kia Kia | E-mail | Web | 22. prosince 2013 v 16:52 | Reagovat

[2]: Děkuji moc za kvalitní konstruktivní kritiku. Jsem vážně moc ráda, že se ti povídka líbila. Ještě na kontě nemám zrovna moc textů, takže se mé psaní doufám časem zlepší. Na opakující se slova si dávám pozor, ale jednoduše mě nenapadne při kontrole správné synonymum. ^^
Ach, ty emoce... :D Jsem velmi chladný člověk a většinou, když se pokouším pocity vyjádřit, přijde mi to jako hrozné klišé... Ale zkouším na tom zapracovat, poslední dobou čtu knížky různých žánrů, abych poznala, jak s texty pracují profesionálové, tak doufám, že to k něčemu bude. ^^
Upřímně, konce mi nikdy nešly... Moc mě nenapadá, jak bych příběh zakončila, jinak než smrtí, aby nepůsobil otevřeně, jakoby na pokračování.
Ještě jednou moc děkuju za ohodnocení ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama