Lidé

5. listopadu 2013 v 20:52 | Kiara
Ahoj!
Tak sem přidávám další jednorázovku, kterou, jak už je mým zvykem, posílám do školního časopisu. Vypráví vlastně o lidech, povrchnosti a tak dále. Snad se vám bude líbit ^^

Lidé

Kdysi dávno, ještě když se domy stavěly jen ze dřeva a pro vodu se muselo chodit, pod vysokým kopcem nedaleko vesnice stála chátrající chatka. Obýval ji mladý chlapec, sám.
Jenže on to nebyl jen tak obyčejný kluk. Místo vlasů hříva, místo nehtů drápy a z kalhot čouhal ocas. Choulil se v koutu potemnělé místnosti, jen pár paprsků slunce proniklo dovnitř dírou ve střeše.
Proklínal svůj život. Nechtěl být tím, čím je. Nechtěl, aby se ho ostatní tolik báli. Ale byl to moc velký zbabělec a naivka, proto ještě stále čekal, že se lidé změní a přestanou ho odsuzovat.
Čas plynul, avšak strach lidí stále přetrvával. Snažili se chlapce vyhnat a používali k tomu všemožné praktiky, od nadávek po podpal domku. Jenže on stále věřil. Věřil lidem, že si uvědomí svoji hloupost a konečně pochopí, jak se cítí. Že za svůj vzhled nemůže. A že jim nechce ublížit.
Jednoho dne na dveře někdo zaklepal. Byl to slabý, sotva slyšitelný zvuk. Dveře otevřel už ne chlapec, ale muž, a pohled mu sjel až téměř k zemi, kde uviděl roztomilou blonďatou holčičku v zelenkavých šatičkách. Vypadala jako panenka a také se tak krásně usmívala. Vůbec se ho nebála. Muž se rozhlédl kolem. Nikde nikdo. Proto vzal holčičku dovnitř.
Uběhlo dalších pár let, ale nikdo si pro dívenku nepřišel. Vychovával ji tedy, krmil, učil. Jmenovala se Iniki. Nic, než své jméno, si nepamatovala. Jelikož muž žádné jméno neměl, začala mu říkat Bue.
Jarní dopoledne, jako každé jiné, si již devítiletá Iniki hrála před domem. Pozorovala květiny, brouky a poslouchala ptáky. Bue připravoval oběd. Byl tak šťastný, konečně už nebyl sám. Konečně se objevil někdo, kdo se ho nebál.
Ozval se pištivý křik.
Bue ihned nechal jídla a běžel ven. Po otevření dveří zahlédl na zlomek vteřiny skupinu lidí. Jeden z nich držel v náruči dívenku v zelených šatičkách. Ostatní po něm však házeli kameny, až se nakonec jeden trefil do spánku a Bue omráčen padl k zemi.
Probudil se až v noci, kdy na něj skrze větve a listí dopadalo zářivé světlo úplňku. I přes ostrou bolest hlavy spěšně vstal, vycenil ostré tesáky, které vždy tak zahanbeně skrýval, a naježil hřívu.
Dnes začne lov!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama