Život je těžký...?

15. října 2013 v 21:41 | Kia-chan
Zdravím vás!
Přináším sem opět jednu krátkou jednorázovku, se kterou jsem se kdysi dávno podělila s ostatními ve školním časopise. Je to čtení na dvě minuty, tak doufám, že se nad povídkou na chvíli pozastavíte, přečtete si ji a okomentujete. Snad vás zaujme myšlenka, kterou jsem do ní vložila. Přeji příjemné čtení.


Život je těžký...?

Toulala jsem se širokými i úzkými ulicemi s černým deštníkem nad hlavou, který mne chránil před studenými kapkami deště. Dívala jsem se do země a tančila mezi špinavými kalužemi. Vlhké zrzavé vlasy se mi lepily na čelo. Na mé tváři se usadil lehký úsměv, po kterém však stékaly slzy pramenící v modravých očích.
Procházela jsem kolem autobusové stanice, když jsem zahlédla skupinku tří mladých dívek, schovávající se pod prosklenou budkou nad lavičkou značící zastávku. Prostřední z nich brečela a další dvě ji utěšovaly. Zaslechla jsem pár slov na způsob, že se s onou slečnou rozešel kluk, že ho pořád miluje a tak dále. Pousmála jsem se nad touhle událostí a cupitala dál.
Všichni lidé jsou stejní. Trápí se maličkostmi, ale přehlížejí to, co je na světě tak krásné. I když to může být jen lehký vánek, který cuchá koruny stromů, vůně červených tulipánů nebo děti, dovádějící na houpačkách.
Před týdnem jsem se dozvěděla, že moje matka má rakovinu. Nejdřív jsem tomu nechtěla uvěřit, ale když jsme ji s tátou navštívili v nemocnici, při pohledu na bledou tvář mé blízké osoby jsem se rozplakala. Maminka mne utěšovala, i když by to v tu chvíli mělo být naopak.
Při té vzpomínce mne zabolelo u srdce tak moc, že se můj úsměv změnil v bolestnou grimasu. Zastavila jsem se a na chvíli se zahleděla do plačícího nebe, pravou ruku u srdce. Kapky mi omývaly uslzené tváře a uhlazovaly rozcuchané vlasy.
Život je těžký, řekl mi táta, když jsme jeli bílým wolksvagenem po dálnici domů. Žádná jiná slova za tu cestu nepadla.
Otcova slova mi uvízla v paměti. Nesouhlasila jsem s nimi. Jak může být život těžký? S čím jej lidé srovnávají? K odpovědi jsem nedospěla.
Skryla jsem se opět pod deštník a kráčela dál opuštěnou ulicí. Občas jsem potkala dospělé lidi, zahalené v tmavých kabátech, spěchající neznámo kam. Někteří měli deštníky, jiní zase klobouky. Ženy pajdaly ve značkových botách s vysokými podpatky, muži schovávali černé kufříky pod šaty, aby jim nenavlhl obsah uvnitř.
Uspěchaná to doba, až jsem se nad tím musela pousmát. Všichni spěchají do práce, s dětmi k doktorovi a Bůh ví kam ještě. Nikdo se nezastaví jen proto, aby se pokochal odrazem slunce v řece, aby si prohlédl sochu, kolem níž prochází téměř každý den, aniž by vůbec věděl, co pomník znamená. Bylo mi těch lidí až líto.
Po dlouhé cestě jsem nakonec došla ke svému domovu. Okno propouštělo světlo z kuchyně ven. Táta, uvědomila jsem si a drobet posmutněla. Věděla jsem, že když otevřu dveře, už mne neuvítá máma. I když by to byla vyčítavá slova, kterými by mi připomínala, že bych neměla chodit ven v dešti.
Zhluboka jsem se nadechla a vykročila prvním krokem na chodník před domem, s roztomilým úsměvem a se slzami v očích.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kiyo Kiyo | Web | 22. října 2014 v 7:46 | Reagovat

Toto je tak krásne a strašne trefné. Malo by si to prečítať čo najviac ľudí!

2 Liea-chan Liea-chan | E-mail | 2. května 2015 v 23:02 | Reagovat

Nádherná povídka. Přiznám se, rozbrečelo mě to :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama