Tři orlí pera

30. září 2013 v 22:34 | Kia-chan |  Skautské já

Tři orlí pera

O jakých perech to tu mluvím? Jedná se o skautskou zkoušku dospělosti, kterou mohou plnit skauti a skautky od patnácti do osmnácti let. Už je to sice skoro dva měsíce, co jsem je dělala, ale až teď mi došlo, že vám své zážitky mohu sdělit, protože si myslím, že by mohly být celkem zajímavé. Takže, co to vlastně je? První orlí pero je mlčení, kdy nesmíte 24 hodin promluvit, kýchnout, hlasitě se smát nebo kašlat. Jednoduše nepoužívat hlasivky. Druhým perem je hlad, kdy nesmíte 24 hodin jíst. Můžete pít jen čistou vodu. Třetí úkol se samotka, které se také říká neviditelnost, kdy se máte na 24 hodin zašít do lesa a nikdo vás celý ten čas nesmí spatřit, slyšet, nic. Na každý úkol máte dva pokusy. Když se splníte, čeká vás slavnostní udělení tří orlích per. To znamená dostat přes záda, holky přes lýtka, třikrát nad ohněm očištěným proutkem.



A jak to bylo se mnou? Já vám to povím! Ale nečekejte, že by to bylo nějak pěkné!

Mlčení
Začínala jsem mlčením. První pokus probíhal celkem úspěšně, protože nejsem nijak upovídaná. Jenže po přesně deseti hodinách utrpení se na povrch dostalo moje slušné vychování. Jednoduše jsem se omluvila. Automaticky. Jakmile jsem si svoji chybu po chvíli uvědomila, projel mnou velmi nepříjemný pocit. Ale nedalo se nic dělat, proto jsem další den ráno začala celé první orlí pero plnit znovu.
Bylo velice vtipné, když jsem se zapojovala do táborového chodu. Například vysvětlit šesti dětem, jak přišít knoflík k látce, aniž bych promluvila... Řekněme, že to bylo velice zajímavé. Ale nakonec jsem to zvládla, z čehož jsem měla velmi blažený pocit. To mne nabudilo a po dvou dnech jsem se vrhla na hladovku

Hladovka
Nic nejíst 24 hodin. Nebylo by to takové utrpení, kdybych nebyla hloupá a vybrala si jiný den, protože jsem nemohla ochutnat ani jednu ze čtyřiceti bábovek, buchet, koláčků a já nevím čeho ještě! Byl zrovna návštěvní den a rodiče skládali do kuchyně jednu krabici za druhou. Na tu vůni, která se odtamtud linula, asi do smrti nezapomenu. Každopádně jsem se držela a i přes to, že mi kamarádka málem nacpala do úst koláček, protože zapomněla na moji hladovku. Ten pocit, který jsem zažívala, když jsem do úst dala ten kousek buchty, který jsem si z předešlého dne pečlivě schovala, byl opravdu úžasný. Snad to nejlepší jídlo, které jsem kdy měla. V ten moment mi to tak připadalo. Přecpala jsem se a poté mi bylo nehorázně špatně. Ale mně to bylo jedno, protože jsem konečně nemusela pít tu pro mě již zprotivenou vodu.

Samotka
A přišla část, které jsem se nejvíce obávala. Jelikož jsem hrozný strašpytel, vůbec se mi samotné v lese trávit noc s divočáky nechtělo. Jenže když už jsem měla ty dvě pera předešlá splněna, přišlo mi nemoudré jen tak to utrpení zahodit. Proto jsem tedy sbalila plachtu, spacák, jídlo, pití a tupou mačetu a přesně o půl desáté ráno jsem se s požehnáním všech vydala do tichého lesa.
Ušla jsem asi kilometr, když jsem zahlédla jedlovou lesní školku. Prodrala jsem se hustou změtí větví a dostala se na místo, kde bych se mohla i se spacákem pohodlně uvelebit. Jenže jakmile jsem rozbalila celtu, zaslechla jsem bzučení. Samozřejmě, že vedle mě, v tom spadlém kmeni stromu, který připomínal obří kostnatou ruku, bylo vosí hnízdo. Odebrala jsem se tedy o pár metrů dál, lehla se na nesmírně nepohodlnou hrbolatou zem a čekala.
Byla to nehorázná nuda. Nevěděla jsem, co dělat, protože jsem s sebou neměla žádnou knihu. Jen jsem ležela a snažila se usnout. Při každém zašustění jsem se ohnala.
Nastal večer. I když bylo ještě světlo, vlezla jsem si do spacáku a pokoušela se usnout. Jenže to nešlo. Pamatuji si, že jsem tam ležela a přála si, ať co nejrychleji usnu. A co se nestalo, že... V jedenáct v noci, kdy už byla tma, začala bouřka. Jak já si přála být ve stanu a zaspat tu hrůznou noc! Myslela jsem, že se zblázním! Svírala jsem mačetu a téměř se modlila, ať už přestane ten prudký liják, abych mohla konečně spát. Dokonce mi promokla dolní polovina spacáku, takže jsem musela být schoulená do klubíčka. Nejhorší noc v mém životě!
Nevím, jak se mi to podařilo, ale nakonec jsem usnula. Myslím, že to bylo až poté, co ustala bouřka. Probudila jsem se v pět ráno, chvíli polehávala a o půl šesté se posadila. Rozhlédla jsem se kolem a měřila škody. Spacák už uschl, ale batoh na tom byl špatně. Byl celý mokrý. Mikina, kterou jsem si dala pod hlavu jako polštářek, také. Jenže co mi zbývalo, ráno byla zima a já si mikinu oblékla. Boty, které jsem schovala do obalu od spacáku, byly naštěstí naprosto suché.
V tu chvíli započaly moje poslední hodiny samotky. Snad nejdelší hodiny a minuty, které jsem kdy zažila. Odpočítávala jsem čas a nehorázně se těšila, až se konečně vrátím do tábora.
Nakonec jsem v deset sbalila všechny věci a vydala se do tábora. Tam mne děti přivítaly obětím, což mne dost potěšilo, a získala jsem gratulace od vedoucích ke splnění posledního pera.

Slavnostní udělování tří orlích per
Nastal poslední večer a já byla značně nervózní. Když mne vedoucí, se kterým jsem v oddíle, předvolal k ohni, ztuhle jsem k němu přišla. Mohla jsem si vybrat, jestli si to nechám dát přes záda nebo přes lýtka. Zvolila jsem záda. Nechtěla jsem speciální zacházení. Když kluci, já také. Poklekla jsem tedy a do půli těla si vyhrnula kroj.
"Uděluji ti první pero, pero mlčení," ozvalo se za mnou a já pevně zatnula zuby.
Švih!
Nebolelo to tolik, jak jsem předpokládala, ani jsem neměla potřebu zasyčet bolestí. To mi dodalo odvahu.
"Uděluji ti druhé pero, pero hladu," promluvil vedoucí a opět zasáhl proutkem má záda. To už bolelo více. Zřejmě proto, že to bylo téměř do stejného místa. Rozhodně mě nešetřil.
"Uděluji ti třetí pero, pero samoty," slyšela jsem opět. Poslední rána byl nejbolestivější, stejně jako samotka pro mne byla nejtěžší. Ale konečně jsem to měla za sebou. Na zádech jsem měla stopy po šlehání ještě pár dní.

Dojmy?
Tři orlí pera jsou opravdu těžká zkouška. Ale kdyby to bylo lehké, nebylo by to ono. Zjistila jsem, že mlčení je nejtěžší, hladovka nejnepříjemnější a samotka nejstrašnější část. Jenže díky tomu jsem více vnímala, co lidé říkají. Všimla jsem si, že stále něco jedí. A také jsem si uvědomila, že být stále sama není zrovna nejpříjemnější, ale chvilka v tiché přírodě je skvělá na přemýšlení.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aonne Aonne | Web | 5. října 2013 v 21:23 | Reagovat

Tak jsem si to konečně přečetla... a zní to opravdu strašně. Zvlášť ta část se šviháním přes záda a spaní v lese, já bych se do něčeho takového asi nepustila. Jsi opravdu skvělá, že jsi to tak zvládla! Velká gratulace :) Jde vidět, že to pro tebe hodně znamená, určitě je to něco, na co můžeš být právem hrdá!

2 Kia Kia | E-mail | Web | 5. října 2013 v 21:57 | Reagovat

[1]: Díky ^^ Jo, to spaní v lese bylo pro mě opravdu těžké, už bych se do toho asi nikdy nepouštěla. Je to opravdu strašný pocit. Chvíli jsem vážně přemýšlela o tom, že to vzdám a vrátím se do tábora, ale nakonec jsem to zvládla. A to švihání přes záda... Ono jde jenom o tu fyzickou bolest, takže to není tak hrozné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ale pohlazení to taky zrovna nebylo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama