Duše bez těla

22. září 2013 v 12:17 | Kia-chan
Ahojte mí drazí a mílí!
Napsala jsem krátkou jednorázovku, která se vůbec netýká ani anime, ani ničeho japonského. Jen jsem ji poslala do školního časopisu, abych si zlepšila známku z češtiny. Chci ji dát sem, protože si myslím, že se mi docela povedla na to, že je to tak krátké. Já totiž jednorázovky moc psát neumím.
Budu ráda za každý váš názor v komentářích. Přeji příjemné počtení. ^^


Duše bez těla

Jednou to potká každého z nás. Naše těla přestanou fungovat a naše duše ztratí tu nezbytnou životní schránku, která nás držela ve světě lidí tak dlouho, možná i tak krátce. Nakonec z ní zůstane jen studený kus masa, který bude vydán do země červům a bakteriím jako nezbytná potrava. Co se ale stane s duší? Přijde do nebe, jak tomu věří spousta lidí? Nebo skončí v nicotě, kde není ani světlo, ani tma, vůbec nic? Nebo jen přejde do jiné schránky, která jí vymaže všechny vzpomínky a poskytne nový požitek z toho našeho světa? Kdo ví…
"Kde… to jsem?" zeptala jsem se sama sebe. Když jsem otevřela oči, nemohla jsem uvěřit. Dívala jsem se… na sebe. Jenže to nebylo zrcadlo ani žádný odraz ve skle. Byla to postel a na ní jsem ležela já, krev mi prosakovala skrze obvazy na hlavě, oblečení potrhané leželo na zemi, místo pravé ruky čouhal jen nechutný pahýl. Zvedl se mi žaludek.
Netušila jsem, co se mi stalo v posledních hodinách, ale konečně jsem si uvědomila, co se to vůbec děje. Umírala jsem. A já byla duch, který se díval, jak doktoři bojují o to, aby zachránili mé tělo. Co se proboha stalo? Měla jsem dopravní nehodu? Napadl mě nějaký vzteklý pes?
Ozval se nepříjemně pištivý zvuk. Odtrhla jsem oči od svého těla a pohlédla na monitor vedle. Můj tep se zastavil. Zemřela jsem.
Po pár dnech se konal pohřeb. Sešla se spousta lidí. Všichni oblečeni v černých róbách. Někteří plakali, jiní jen mlčky stáli u rakve a poslouchali knězova slova. Přispěchala jsem k matce.
"Mami, nebreč," utěšovala jsem ji. Jenže ona mě neslyšela, neviděla, necítila moji ruku na svém rameni. Jen dále plakala nad ztrátou svého nejstaršího dítěte.
Uběhl měsíc a já stále bloudila po domě, nikým neviděna, nikým nevnímána. Vypadalo to, že se moje rodina už úspěšně vypořádávala s mojí smrtí. Byla jsem ráda za to, že se tím už tolik netrápí. Když jsem se podívala na svoji ruku, polekala jsem se.
"C-Co se to…," zakoktala jsem. Začala mizet. Konečky prstů již nešly vidět a postupovalo to dále. Drobně jsem se usmála.
"Chápu," poznamenala jsem a dívala se na svoji rodinu. Šťastnou rodinu.
Nejen pozůstalí se musí smířit s tím, že už nikdy neuvidí toho člověka, kterého měli tolik rádi. I samotná duše se musí vyrovnat se svou smrtí. Že už nikdy nebude mluvit s rodinou, s přáteli. Bloudí tak dlouho po světě, dokud si to sama neuvědomí. A jakmile se to stane… zmizí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kiyo Kiyo | Web | 22. října 2014 v 7:21 | Reagovat

Je to veľmi pekné. Prinúti človeka sa zamyslieť :-)

2 Kuroyan Kuroyan | Web | 22. dubna 2015 v 12:50 | Reagovat

Povedená povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama